Těsnopis dnes: kdy se ruční zkratky pořád vyplatí

Těsnopis je soustava zkratek a značek, díky níž zapíšete mluvené slovo několikrát rychleji než běžným písmem. Profesionálně ho dnes ovládá jen málokdo, protože nahrávání a přepis řeči převzala technika. Pro studenty, novináře, zapisovatele porad nebo kohokoli, kdo si potřebuje rychle dělat poznámky, ale i jeho základy zůstávají užitečné.

Co těsnopis vlastně je

Těsnopis, odborně stenografie, nahrazuje písmena a celá slova jednoduchými tahy. V češtině se dlouhodobě používá soustava odvozená od Gabelsbergerovy stenografie, upravená pro potřeby našeho jazyka. Jednotlivé hlásky mají vlastní značky, souhlásky se spojují a samohlásky se často naznačují jen polohou nebo tloušťkou tahu.

Kromě klasické stenografie existují i jednodušší systémy osobních zkratek. Nejsou tak rychlé, ale naučíte se je za pár dní a můžete je kombinovat s běžným písmem.

Modelová situace: porada bez nahrávání

Představte si ilustrační situaci. Lenka je asistentka ředitele a zapisuje porady vedení. Nahrávat se tam nesmí, protože se probírají citlivé věci. Lidé mluví rychle, skáčou si do řeči a ředitel chce do hodiny po poradě stručný zápis s úkoly.

Lenka zkoušela psát běžným písmem. Stihla zachytit zhruba polovinu, zbytek doplňovala z paměti a dvakrát se stalo, že se úkol v zápisu objevil jinak, než zazněl. Psaní na notebooku zase působilo rušivě a klapání kláves vadilo.

Po několika týdnech, kdy se naučila základní stenografické značky a vytvořila si vlastní zkratky pro opakovaná slova jako „termín“, „zodpovídá“ nebo jména kolegů, se situace změnila. Zachytí většinu toho, co zazní, a zápis má hotový rychleji, protože nemusí nic dohledávat.

Co si z Lenčina příběhu vzít

Těsnopis pomáhá tam, kde technika nejde použít, nebo kde je potřeba výsledek rychle. Nenahrazuje paměť ani schopnost vybírat podstatné. Lenka nezapisuje každé slovo, zachycuje rozhodnutí, úkoly a termíny.

Druhé poučení: nemusíte ovládat celou soustavu. Už několik desítek značek pro nejčastější slova a koncovky zrychlí psaní výrazně.

A třetí. Zápis je potřeba přepsat brzy. Těsnopisné poznámky po týdnu zvládnete přečíst hůř, protože kontext vyprchá.

Jak se těsnopis naučit

Začněte abecedou značek pro jednotlivé hlásky. Učte se je postupně, po pěti šesti denně, a hned je zkoušejte psát v krátkých slovech. Po zvládnutí abecedy přejděte ke spojování a ke zkratkám pro nejčastější slova a předpony.

Učebnice stenografie najdete v knihovnách, některé střední školy s obchodním zaměřením ji dodnes vyučují a existují i spolky, které těsnopis udržují a pořádají soutěže.

Klíčem je pravidelnost. Deset minut denně přinese víc než dvě hodiny jednou týdně. Hodí se zapisovat si zprávy z rádia nebo podcasty, kde můžete tempo postupně zrychlovat.

S čím začátečníci bojují

Nejčastější potíž je čtení vlastních záznamů. Značky se zpočátku píší nejistě, tahy mají různou délku a po týdnu nepoznáte, jestli jde o jednu hlásku, nebo o jinou. Pomáhá psát pomaleji a důsledně, rychlost přijde sama.

Druhá potíž je netrpělivost. Lidé se naučí abecedu, zkusí zapsat živou řeč a zjistí, že jsou pomalejší než s běžným písmem. To je normální fáze. Těsnopis začne šetřit čas až ve chvíli, kdy značky píšete bez přemýšlení, a to trvá týdny až měsíce.

Vyplatí se také psát na linkovaný papír a vždy stejnou propiskou nebo tužkou. U stenografie záleží na velikosti a poloze tahů, a když se nástroj mění, mění se i rukopis.

Vlastní zkratky jako jednodušší cesta

Pokud nepotřebujete profesionální rychlost, vystačíte si s osobním systémem. Vynechávejte samohlásky uvnitř slov, používejte symboly pro časté výrazy (šipka pro „vede k“, rovnítko pro „znamená“) a ustálené zkratky pro vlastní obor.

Napište si přehled zkratek na jeden papír a mějte ho po ruce, dokud si je nezapamatujete. Hlavní pravidlo zní, že každá zkratka musí mít jen jeden význam. Jinak budete při přepisu hádat.

Systém postupně rozšiřujte. Když zjistíte, že nějaké slovo píšete na každé schůzce desetkrát, vymyslete pro ně značku.

Kde se těsnopis hodí i dnes

Při přednáškách, kde vyučující nedovoluje nahrávání. Na jednáních, soudních nebo úředních schůzích, kde se poznámky dělají ručně. Při rozhovorech, kdy diktafon působí jako bariéra. A také při psaní deníku nebo osobních poznámek, které nemají číst ostatní.

Ruční psaní navíc podle zkušeností mnoha studentů pomáhá s pamatováním. Když musíte myšlenku zkrátit do značky, zpracováváte ji aktivněji než při doslovném opisování.

Zdroje

• Učebnice těsnopisu pro střední školy
• Národní knihovna České republiky, fondy k dějinám stenografie